Jsem rád, že jsem se v posledním odstavci recenze předchozí desky „To Walk A Middle Course“ amerických KYLESA nemýlil. Nadšen touto nahrávku, těšil jsem se na další zdokonalování zvuku a výrazu kapely, které mělo přijít s následující deskou. Stalo se! „Time Will Fuse Its Worth“ je už nějaký ten pátek venku a soudě dle různých reakcí, nejsem jediný, kdo má problémy dostat ji ze svého přehrávače.
Pozměněná sestava, přičemž její nejdůležitější součásti – Corey a Laura zůstaly, neponechala nic náhodě. Vztek, agrese a beznaděj, pocity, kterými byla pověstná již předchozí dvě alba, jsou nyní ještě intenzivnější a naléhavější. Můžeme se teď bavit o stylové zařaditelnosti této kapely, ale všechny tyhle spory jsou úplně jalové, neboť KYLESA mají svoji vlastní vizi tvrdé muziky. Vizi postavenou na hardcoreových hodnotách, ovšem s čím dál výrazněji rostoucím vlivem metalového riffování. Zapomeňte však na toliko moderní metalcoreové hopsání s thrashovou příchutí. Tahle partička jde ve své agresi ještě mnohem dál. Její riffy působí jako mohutná kytarová hradba nejevící nejmenší známky prostupnosti a z poza níž se ozývají zoufalé výkřiky dvojice vokalistů. Znamenitě provedená střídání mužského a ženského zcela expresivního řevu jsou tím, díky čemu si KYLESU sotva s někým spletete. Skladby mají neuvěřitelnou energii a v momentě, kdy očekáváte alespoň menší vydechnutí, přichází ještě intenzivnější přitlačení na pilu. Tentokráte se na scénu dostává i četnější zapojení industriálních motivů či samplů posouvajících zvuk kapely ještě dále pryč od původně silně hardcoreového vyznění. Tohle není o střídání emocí, gradaci motivů, či práci s náladou skladby. Tohle je čirá, leč přesně cílená a návyková agrese.
Bez skrupulí přiznávám, že KYLESU považuji za jednu z nejzajímavějších a nejlepších kapel na současné scéně napříč všemi takzvanými tvrdými hudebními žánry. Jejich sofistikovaný a originální přístup se dočkal dalšího vývojové stupně. Ačkoliv je nové album hlavně rozpracováním předchůdce (navíc s krystalicky čistou a lahůdkovou produkcí, což je rovněž oproti minulosti posun), nejedná se o omílání toho samého v důsledku ztráty tvůrčí potence. Té mají Corey a spol. zatím ještě pořád na rozdávání. Důkazem budiž tato prvotřídní hudební agrese servírována navíc ve skvěle provedeném obalu, kterého autorkou je samotná Laura.